Stanislav Komárek: Pyramidy, banky a poučení z Egypta

Je leden a v Egyptě je pro Středoevropana nejpříznivější klima z celého roku. Tisíce našich krajanů se tam také vydávají za zábavou i poučením a zaplavují, jako kdysi kobylky, tuto neobyčejnou zem. "Hele mámo, faraón!"

Lze si odtud přivézt i jiný poznatek, než že v Hurgádě schly ručníky rychleji než u Máchova jezera?

Ohyzdný jako Grayův obraz

Jeden by se přímo vtíral. Vidíme-li dnes olbřímí zbytky staroegyptských chrámů s mistrně řezanými sochami bohů a vládců z růžové a šedé žuly, je těžko nepodlehnout melancholii a pocitu marnosti - služba tehdejším bohům se jeví s odstupem několika tisíciletí jako absurdní, nákladná a zbytečná. Byť jejich vyobrazení jsou řemeslně virtuózně zvládnutá a dodnes nás fascinují.

To, čím lidé tehdy žili, však budí tak nanejvýš zdvořilý zájem - kde jsou Thovt, Hathor, Usir? Kdo jim dnes slouží, podkuřuje kadidlem, přináší oběti, kdo se bojí jejich hněvu a lapá každý sebemenší náznak jejich přízně ? Není vůbec pochyb, že s podobným odstupem se budou modloslužby našich dnů a jejich nákladné stavby i vyčerpávající činnosti za počítači jevit jako stejně darmé. Jako stejně cizí a bizarní a pokolení, která neuvidíme, se budou s údivem ptát, co jsme to vlastně byli za lidi.

Zvědavci jiných ér budou procházet kolem zřícenin bank a konferenčních center a bloudit pustými panelákovišti, kde budou proti nebi čnít holé kostry, obrostlé psím vínem, domov sýců, netopýrů a skalních kun.

Sofistikovanější z nich si budou klást další otázky: Proč jsme vlastně u svých monitorů v ponuré píli proseděli většinu svých životů a nešli třeba na procházku ke studánce? Jaká bizarní víra nás nutila přesouvat digitální entity namísto toho, abychom jen tak žili? Snad jen ten řemeslný fortel a poctivá práce přežívající věky se vytratily či přestěhovaly do počítačových programů a jiných efemérních jevů, po nichž sotva zůstane stopy.

Jsme snad zásadně moudřejší tím, že sloužíce konzumu, na zásvětí kašleme a zároveň se chvějeme strachy, že našich radostí už je namále? Upnutí se na svět a jeho radovánky nutně vyvolává obavu z jejich ubývání, smršťují se jako Balzakova Šagrénová kůže, stárnou, svraskávají a stávají se ohyzdnými jako obraz Doriana Graye.

Psi neštěkají, karavana jde

Egypt se vlastně staral pouze o zásvětí - živi jsme krátce, mrtví budeme dlouho. Ne že by nepořádal také hostiny a zábavy, ale při faraónských banketech údajně přicházel muž s malou mumií v ruce a vyzýval účastníky, aby jen jedli a pili, protože se v něco podobného brzy promění: v sarkofágu je sucho, tma a samota a radostí je tam věru poskrovnu...

I pýcha vladařů, i sláva jejich božstev se s odstupem několika tisíc let stane absurdní antikvitou, jen pyramidy ční k bezmračné obloze jako hory a čas se jich obává. Kámen zůstal, myšlenka, co byla za ním, už dávno vyprchala. Váží bozi v podsvětí skutečně srdce člověka ? Jak je to s našimi dušemi? Máme takovou jistotu, že staří Egypťané viděli svět mylně a primitivně a my jsme jej konečně chytli za ten správný konec?

Chytli jsme jej zcela nepochybně za jiný, ale náš svět se může za pár generací - dnes jde všechno jaksi rychleji - zdát našim potomkům stejně cizí jako ten, který postavil Karnak a Kóm Ombo.

Vždyť už modly počátku dvacátého věku se nám zdají cizí, ač se jim naši pradědové ještě klaněli. Kdo dnes pomyslí na Vlast a Národ, na Velkou koloniální expanzi, na panovníka z Boží milosti, ba kdo vzpomene i na Pokrok, který nás navzdory ubývající pozornosti neopustil a tiše bují ve všech škvírách?

Kdo si jednou vzpomene na Růst, Politickou korektnost, Zadlužení, Textové vyhledavače a další božstva, na jejichž oltářích planou dnes tisíce lamp?

Vždyť i po Amonovi už neštěkne ani jediný vychrtlý egyptský pes.