Stanislav Komárek: Peníze a moc aneb Vládnout eurem

Při bedlivějším pohledu na fenomén peněz se ukazuje, že nejsou až tak lehce převoditelným ekvivalentem zboží jako spíše moci. Sám jsem si tuto moudrost odnesl z přednášek přítele Jana Sokola, ale zvykneme-li si na ni, záhy se nic nezdá samozřejmější. Podobně, jako je jednotkou elektrického náboje coulomb, je jednotkou moci dolar (v našich zeměpisných délkách euro).

Je to úžasná vymoženost, umožňující moc distribuovat jinak než pomocí privilegií, jak se to dělo za starých časů - a také za komunismu. Celá řada jevů, kdysi velmi drastických, se náhle stává elegantními a nekrvavými, alespoň v prvním plánu. Kacíře už není nutno pálit nebo rdousit, ba ani ne žalářovat - stačí mu ve společnosti, kde jsou všichni závislí na subvencích, žádnou nedat. Tím ho připravíme i o gloriolu mučedníka - lúzr to je, ani prachy si neuměl sehnat...

Abychom zasahovali do válečných konfliktů někde na druhém konci světa, naprosto není třeba pracně sbírat a vysílat vojsko: stačí poslat té ze znesvářených stran, kterou máme z nějaké nezbadatelné příčiny rádi, dostatek peněz. Sako nám nikdo nepokrvácí.

Představíme-li si všechny finanční přesuny ve společnosti jako mocenské, nemůže nám ujít, že jich v posledních sto letech o několik řádů přibylo. Ještě před zhruba sto roky byla ve společnosti celá široká vrstva drobnějších zemědělců a menších živnostníků, kteří se sami uživili a obstarali, na daních platili málo či nic a od státu v zásadě nic nechtěli: tento se o ně zajímal v jediné souvislosti - jako o potenciální brance.

Na máločem jiném je vidět proměna doby, která se jinak nominálně řídí skoro týmiž pravidly, tak markantně. Je jistě lepší vláda nekrvavá a mírná, ale stále se zdokonalující finanční hydraulika nám všem svírá krk velmi důkladně. Podobně, jako se rytíř 13. století - zajištěný co do každodenního přežívání - celé dny staral jen o půtky, tažení a "drobné války", staráme se my - rovněž zbavení bezprostřední starosti o jídlo - téměř jen o finanční (mocenský) aspekt svých životů. Ty ostatní jakoby postrádaly ceny. Povede stálé zdokonalování tohoto fenoménu - který jako nejhorší hřích vidí "nezařazení" a sleduje pouze peněžní toky - k náhlému zlomu podobně, jako stále sofistikovanější římská byrokracie a právo vedly k invazi barbarů a drsné spravedlnosti kmenových náčelníků?

Moc je spojena s ideologií, alespoň implicitní, vždy, a pokušení je veliké. Je to trochu podobné jako někomu jeho hříchy odpustit a jinému zadržet, podle vlastního uvážení. Kdo by odolal, chráněn poloanonymitou úřadu, jehož je jen jedním údem, moci vyvolávat v život či naopak vymazat ze světa tepelné elektrárny či větrníky, biotechnologie buď podpořit, nebo přibrzdit, některou menšinu zafinancovat a jinou přidusit...

Rozdíl mezi chalupníkem A.D.1900 a současným občanem je asi jako mezi prvokem trepkou a lidskou jaterní buňkou - buňka jako buňka. Ta první je vystavena všem rizikům proměnlivého prostředí a musí si potravu získat sama, přitom čile rejdí pomocí vlastních brv a má i jakési smyslové vnímání. Ta druhá má všechno pohodlí, konstantní teplotu, živiny přinášené až "k pusince", zato je ve struktuře tak pevně zacementovaná, že se ani nehne.

Analogie by byla ještě dokonalejší, kdyby jí někdo zaškrcoval či povoloval příslušnou vlásečnici podle míry její konformity - zde už zřejmě civilizace přírodu předběhla. Žijeme v nejlepší době z možných?