Stanislav Komárek: Být obětí

Nikdo si jistě nepřeje stát se obětí nějakého bezpráví či trestného činu. Drobných bezpráví se i v nejprávnějším státě ale zaručeně dočká každý. Minimálně v tom smyslu, že má intenzivní pocit újmy či urážky, byť by z hlediska formálního práva bylo všechno v pořádku.

Z tohoto hlediska byly ostatně "v pořádku" i rozsudky říšskoněmeckých soudů válečných let či našich z let padesátých - nejlepší ukázka, že platné právní normy a elementární cit pro spravedlnost se mohou rozcházet.

Kdo je vinen za náš nezdar

Ti, kdo zažili něco opravdu ošklivého, se většinou ukazují jako extrémně velkorysí, se schopností mávnout v posledku rukou nad tím, co se stalo a nemůže odestát.

Je to v zásadě i jediná rozumná forma obrany a duševní hygieny - podle buddhovských moudrostí je jedním ze základních zdrojů utrpení také neustálé spojení s věcmi nemilými. Být obětí ovšem také dává dalekosáhlé možnosti sebeospravedlnění. A je krajně riskantní takovéto nálady v lidech přiživovat: Jak pohodlné bylo v Německu třicátých let cítit se jako oběť "židovských pletich" - miliony lidí najednou nemusely o vlastním osudu přemýšlet a bylo jim vše jasné.

Kolik jsme si v generaci mé i mých rodičů navyprávěli o tom, co bychom bývali dokázali, kdyby nám v tom kapitalisté, nacisté či komunisté nepřekáželi. Z části je to jistě pravda, ale nemožnost žít život ještě jednou a bez rušivého vlivu nám zastírá, že by to možná s tím zazářením nebylo tak horké. Jeden z mých starých učitelů skálopevně věřil, že kdyby měl před lety přístup k západnímu laboratornímu vybavení, nebyla by jej minula Nobelova cena - opravdu?

S vymizením zla organizovaného do nějakých viditelných uskupení a jeho nenápadným rozptýlením po celé společnosti tato omluva či výmluva mizí. Kdo je teď vinen našimi průšvihy? Rodiče? Společnost jako celek? Už jsem vícekrát citoval úsměvnou i mrazivou kazuistiku amerického mladíka, který žaloval rodiče o vysokou náhradu škody za špatné vychování. Soud mu ji údajně přiznal s odůvodněním, že už sám fakt podání žaloby o velmi vážných výchovných chybách svědčí.

Vratká lodička

Je jistě úkolem spravedlnosti připravit obětem rozmanitých útisků nějaké zadostiučinění - od toho tu konec konců je. Mělo by ale být vždy finanční, jak se dnes automaticky o takovéto věci uvažuje?

Peníze se jistě hodí každému a vždy, ale neviděli by vězňové z padesátých let raději své dosud přežívající trýznitele včas postavené před soud, nebo aspoň na pranýř? Co dát tomu, kdo se z likvidačního lágru zachránil jen zázrakem a ztratil tam celou rodinu a přátele?

Oč nepřiléhavější jsou peníze v případě hanebností kapitálních, o to víc jsou kýžené ve věcech drobných. U méně eklatantních případů často slýcháme buď paušální úsudky, že oběti jsou si sami viny, nebo naopak paušální odsudky takovýchto mínění. Potíž je v tom, že na obojím může něco být, jak kdy.

To, že si někteří lidé opakovaně "sami nabíhají", ovšem nedává omluvu agresorům: Koncilní otcové z Kostnice by nepochybně tvrdili, že Jana Husa upálit "museli", že si o to doslova "koledoval" - jak by se asi celá věc vyvíjela, kdyby jej, skřípajíce zuby, byli se zdvořilým napomenutím poslali zase domů? Případ je předmětem diskusí a posléze i omluv podnes.

Kam až se mají kompenzace táhnout? Mizejí s poškozeným, nebo se podobně jako jiné statky dědí na potomstvo? A jak je to u etnik cítících a jednajících kmenově? V Austrálii jsou předmětem jednání i rozpaků nároky příslušníků původních kmenů na půdu a nerostná ložiska, z nichž byli zhruba jejich dědové osadníky vyhnáni. Neměli by se sudetští Němci podle stejné logiky domáhat kompenzace za všechen uran, vytěžený v "jejich" Jáchymově?

Spravedlnost je lodička vratká.