Stanislav Komárek: Korupce věčně živá

Boj proti korupci je velkým písmem vepsán na prapor nové vlády a je to jistě dobře. Byl ovšem i v programu všech vlád minulých a je zcela vyloučeno, že by chyběl u těch budoucích - podobně bylo před zavedením herbicidů nutno každoročně ručně vytrhávat pýr v poli: že by byl vynalezen nějaký účinný "korupticid", je věru nepravděpodobné.

Slovo samo pochází z latiny, kde corruptus znamená porušený, poškozený - míní se tím systém fungování společnosti či i příslušný činovník, který se nechová, jak by měl, je "porouchaný".

Privilegium a protihodnota

Je nutno podotknout, že každá společnost vždy měla nějaký způsob distribuce nedostatkových zdrojů. Buď formou privilegia (třeba že náčelník má právo na všechny ženy či libovolnou věc ve vlastnictví svých poddaných), nebo výměnou za protihodnotu.

Ta může proběhnout relativně rychle - při směnném či peněžním obchodu, též při poskytování úplatků; nebo "pomalu" - v rámci takzvaného "recipročního altruismu" na sebe nechává protislužba čekat léta.

Tuto "protekční" metodu lze používat jen v uzavřených společnostech s nízkou mobilitou typu střední Evropy nebo Číny, kde nám partner nemůže zmizet z dohledu tak snadno jako na širých pláních amerického Středozápadu či Azovské stepi.

Která komodita je úzkoprofilová a která běžně dostupná, je věcí společenského kontextu. Ve většině zemí se dá například chleba neproblémově a lacino koupit, zatímco povolení ke stavbě atomové elektrárny se získává víceméně trudně. Nemusí tomu ale být vždy tak - v Hodžově Albánii či před koncem poslední války byl právě chleba úzkoprofilovým zbožím, které se úředně rozděluje a bez konexí či drsných protislužeb nezřídka ani nezíská.

Jakmile někdo z moci úřední distribuuje nedostatkové zdroje, které často mnohokrát převyšují celý jeho majetek, je na korupci zaděláno jaksi automaticky. A jediná cesta k jejímu odbourání vede přes naprostou minimalizaci objemu takovýchto rozhodnutí v rámci společnosti - čili přes co možná nejširší "odstátnění".

Kde obálky neberou

Příležitost, jak známo, dělá nejen zloděje, ale i korupčníky: tradice poctivosti v některých zemích sice existuje, ale vzniká pomalu a za své může brát rychle.

Petr Veliký se kdysi ptal svého vrchního prokurátora, jak se daří boj s obecně bující korupcí. Po neuspokojivém hlášení se zoufale zeptal, zda snad i prokurátor sám nebere úplatky. Ten odvětil: "Ano, tatíčku care, ale jen mírně a po zralé úvaze."

Nekorupčnost je ctnost jaksi jen podmíněná, morálně neutrální, asi jako třeba velká tělesná síla. Toto konstatování možná překvapí, ale je tomu tak - třeba nacistické Německo patřilo k nejméně korupčním režimům vůbec, přesto byly plody jeho činnosti neobyčejně hořké. Na rampě lágrů bylo marno podstrkovat obálky, systém protislužeb fungoval zase až mezi vězni samými a poněkud i v prostředí nacistických špiček.

Zbahnělý a dusivý brežněvismus byl přece jen snesitelnější než stalinská mrazivost. V Dagestánu na východním Kavkaze jsem před lety navštívil oblast, kde prý byl příslušný vojenský lékař za deset beranů vždy ochoten diagnostikovat srdeční slabost - je to koneckonců uznalá cena za osvobození od tří let absurdního a zbytečného martyria.

Čelení korupci vyžaduje po staletí budovanou úřednickou tradici - korumpovat německý soud je věru těžké, naše země je na tom ale ještě relativně dobře, vidíme-li nepotická rejdiště evropského Východu. Rozdělování lákavých produktů, jako jsou byty či zakázky úřední cestou, přitahuje korupční mody chování jako rozlitý med vosy. A jedinou skutečnou prevencí je tak nečinit, či činit jen v míře menší než malé.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof