Stanislav Komárek: Couvá, nebo dorůstá?

Je pozoruhodné a poněkud bizarní, jak přítomná doba reaguje na zprávy o ekonomickém růstu nebo propadu.

Pokud Hrubý Domácí Produkt (píši záměrně s velkými písmeny jak se u božstev sluší), neroste, je celé království zahaleno černým flórem a všichni poddaní smutní a zaražení, sotva se vlečou. Jakmile se však jeho tvář rozjasní a poporoste, byť by jen o desetinku procenta, nastane všeobecné jásání a plesání a šíří se dojem, že se náhle vše obrátilo k lepšímu.

Přitom se v pozorovatelné rovině, pokud není růst či propad obzvlášť velký, v zásadě nic nemění, všem se vede, měřeno minulými dobami, znamenitě.

Job i spravedliví

To, oč jde, je celkový dojem získaný v posledku nějakou expertní manipulací s numery, někdy spíše s hausnumery. Ubývá, nebo přibývá? Tak řekněte konečně...!

Jistě odpovídá lidské přirozenosti radovat se z přibývání vlastních statků - i spravedliví v Písmu svatém se radují, když se jejich stáda množí a vinice vzkvétají. Druhou půlkou pravdy ovšem je, že trpělivě nesou i propady, někdy i na samo dno, vzpomeňme na Joba a jeho neveselou historii.

Jak bychom asi dnes reagovali na zprávu, že řekněme na Sumatře za poslední rok klesl HDP o deset procent, zato tam vzrostla poctivost a bázeň Boží? Zřejmě nevěřícným poklepáváním na čelo. Nebojte se, milí čtenáři, to byl jen takový příklad, i na Sumatře HDP roste, byť asi ne tak rychle, jak by si mnozí Sumatřané přáli.

Je pozoruhodné, jak citlivě na podobné zprávy všichni reagujeme, byť při menších výkyvech v našem světě vše zůstává stejné: jedná se v podstatě o typ pověry. Jednou se radujeme a optimisticky zvedáme hlavu, jindy se schlíple ploužíme a nevíme kudy kam.

Co by leželo více na dlani než příslušné statistiky vždy trochu upravit, aby se lidu vlil optimismus do žil? V extrémním případě by chleba mohl být z otrub, ale všechny křivky by ukazovaly vzhůru, tak jak to má být. Krize ostatně vzniká v zásadě pocitem krize.

Když ta nedávná nastupovala, zeptal jsem se jednoho svého kamaráda, který vlastní firmu, zda na něj nějak nedolehla. Odpověď byla pozoruhodná: sám sice vůbec žádné příznaky nepozoroval, ale když o ní všichni mluví, tak pár zaměstnanců preventivně propustil...

Poslední pozůstatky víry

Víra v růst HDP je vlastně posledním pozůstatkem víry v pokrok, kterou žil celý evropský novověk. V 19. století, které o pokroku stále mluvilo, se z našeho hlediska nedělo téměř nic, teď, kdy se svět mění doslova před očima, se o něm, jako o provaze v domě oběšencově, už nemluví vůbec. Jen náboženství růstu zůstalo.

Je jistě pravda, že v našem ekonomickém systému by za běžných okolností k růstu většinou docházelo, co jsou ale běžné okolnosti? Je to nejen absence války a živelních pohrom, ale také absence příliš drastických a nedomyšlených "prorůstových opatření" - těm je těžko odolat, protože každá vláda je posuzována podle toho a v zásadě jen podle toho, zda kýžený růst zajišťuje: všechno ostatní je zcela lhostejné.

Historikové, kteří se dosud vrtí v kolébkách, budou mít jednou vděčnou pastvinu téměř bez konce. Kdyby pokrokářsky ladění kolonizátoři a misionáři objevili v 19. věku kdesi v Tichomoří kmen, který by při dorůstajícím měsíci překypoval štěstím a při ubývajícím propadal panice, ač by se na ostrově v podstatě nic nedělo, zachechtali by se z plna hrdla nad pověrčivostí "divochů", netušíce, že některé náboženské fenomény jsou pozoruhodně transkulturní.

Do jakého bubnu uhodíme a koho obětujeme, aby se milovaný růst opět vrátil?