Stanislav Komárek: Svobodně říkejte, co chcete. Pokud je to povoleno...

Nedávno jsem se začetl do hromady starých časopisů z poloviny devadesátých let a zažil menší duševní otřes nad tím, že v této době bylo možno v médiích diskutovat o většině problémů volněji, věcněji a méně křečovitě, nežli je tomu dnes. Jistě jsem si tím traumatem sám vinen - minulost minula a nemá se do ní šťourat, co bylo, bylo.

Slovo jako dynamit

Západní společnost o sobě vypráví, že jako jediná zaručuje svobodu slova a projevu, zatímco jiné, ty uzavřené a totalitní, nikoli - proto je také bytostně lepší a má nad nimi morální převahu. Jak však postupně slábl a nakonec odumřel její někdejší arcinepřítel, Sovětský svaz, začala i ona v rostoucí míře růst do jeho podoby unavené společnosti v defenzivě, kde slova jsou daleko od činů i stavu světa a říká se to, co se "má říkat", jedna pravda se šeptá doma a druhá, k ní protikladná, vykřikuje v průvodu. Stará pověra o tom, že pravdivost je shoda výpovědi s "objektivní realitou", se zdá být už definitivně překonána.

Jistěže se za projevený názor v západní společnosti nepopravuje, jen v extrémních případech zavírá či pokutuje a rovněž vzdálení dotyčného z nějakého "lepšího" místa je věcí dosti zřídkavou - spíše je "náležitě pokárán". Ale ani v Pekingu či v Teheránu dnes cesta neodpovědných žvanilů většinou nevede přímo do kárného tábora a dostane se jim několika "varování" různé intenzity.

Všechny společnosti na světě vždy měly nějaká tabuová témata, o nichž se nesmělo hovořit či se tak smělo činit jen v jednom určitém smyslu - slova jsou skutečně cosi magického, trochu jako dynamit. Také vždy byly prostory, v rámci nichž se může projevit vlastní kreativita: za minulého režimu bylo možno chválit přednosti socialismu i kritizovat americký imperialismus zcela svobodně. Svobodu slova ostatně nelze zlikvidovat úplně - i za heydrichiády bylo z principu možno některé výroky vykřiknout veřejně, stalo se tak ale v typickém případě jen jednou. To, že přítomná doba umožňuje něco, co tradiční společnosti zapovídaly, tj. kritizovat vládce, ba je i ostouzet a nadávat jim, budí neoprávněný dojem, že svoboda projevu je všeobecná. Jakmile se dostaneme ke stanovisku, že svoboda projevu ano, ale pouze pro ty, kdo říkají něco správného či tím správným způsobem, vzniká otázka, jak moc se takové poměry vlastně liší od rijádských nebo hanojských.

Ustálené lhaní

Každá společnost se vždycky pokládá za tu nejsprávnější a většinou taky nejsvobodnější - to předkládal k věření i Sovětský svaz. Ta západní po léta čerpala sílu ze skutečnosti, že neměla pevně sešněrované mantinely toho, o čem je ještě možno se bavit a o čem ne. Problém je jakýmsi způsobem širší než jen otázka tzv. politické korektnosti, kterou není dobře zaměňovat s pouhou zdvořilostí a ohleduplností - ta tu byla dávno před ní a měla by být pro každého kulturního člověka samozřejmostí. Máme zde spíše co činit s čímsi jako ustáleným lhaním - současná hluboká systémová krize Spojených států je dána mimo jiné i tím, že o některých typech problémů už v podstatě není, jak mluvit, nebo je nutno používat náznaků, které si nezadají se stylistickými prostředky Rudého práva sedmdesátých let.

Angličtina se k podobným manipulacím nějak lépe hodí než jiné jazyky a nový způsob pokrytectví nejvíce rozkvetl právě v anglosaských zemích - tyto možnosti líčí už Orwell a připomeňme si zde "hygienický termín" pro popravu, řekněme rovnou vraždu, z doby vietnamské války: "termination with extreme prejudice".

Každá svoboda, o kterou se pravidelně nepečuje a neusiluje, degeneruje a ztrácí se. Možnosti smysluplně se bavit o věcech, které euroamerickou společnost pálí, mizejí. Ale pssst, nesmí se to říkat...

Stanislav Komárek
Autor je bilolog a filozof

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků