Stanislav Komárek: My, Fuente Ovejuna

Máloco je lidem tak vrozené jako loajalita k nějakému nadindividuálnímu celku, rodině, rodu, kmeni, obci, instituci, národu.

Ve známé hře Lope de Vegy odpovídají vesničané, vyšetřovaní pro vraždu lokálního tyrana, na otázku, kdo jej zabil, stereotypně názvem své obce: "My, Fuente Ovejuna!" a jsou posléze osvobozeni.

Velkorodina

Tvrdívá se, že zájmeno "my" je starší než zájmeno "já" - na každý pád se tradiční člověk cítil vždy především členem nějakého uskupení. Původně většinou příbuzenského (později třeba i klášterního, univerzitního aj.), a nikoli volným, nezávislým a nikam nezařazeným individuem.

Rodová společenství byla i kolektivně odpovědná, což mohlo vést ke krevní mstě a jejím neblahým eskalacím ve stylu: "Zabili jste nám strýčka, my vám zabijeme tetu!" Kolektivní rodinná odpovědnost (něm. Sippenhaftung) měla významné místo i ve starém germánském právu a znovu byla, tak jako mnoho archaických zvyků, oprášena za dob třetí říše - schvalovatelé atentátu na Heydricha byli, jak známo, popravováni s celým příbuzenstvem, snad krom nejmenších dětí.

Podobná kolektivní ručení se tradičně používala i v Číně a Japonsku. Koneckonců jsou podnes rodiče odpovědni za činy svých nezletilých dětí a samozřejmě také chovatelé za počiny svých zvířat. Ač se později v soudní praxi jednoznačně prosadila odpovědnost individuální, síla, kterou nás naše srdce táhne ke kolektivům, nikterak neoslábla.

Sláva i hanba jako by se podnes rozlévaly po všech příslušnících skupiny, která se nějak cítí být jedním celkem. Není třeba jít tak daleko do historie, jako je třeba případ ztráty cti plátenického cechu v celém Německu 16. století proto, že jeho členové kdesi pomáhali stavět šibenici - všichni pláteníci se na dlouhou dobu dostali do seznamu osob bezectných.

Stín provinění za druhou světovou válku dodnes ční nad celým Německem, ač se tisíc a jedenkrát kálo a ze strůjců někdejších nepravostí už není dnes nikdo naživu.

Naopak by se všichni rádi přihřáli na sluníčku slávy někoho z členů jeho "velkorodiny" - to je přece "náš" olympijský vítěz, "náš" nobelista, "náš" umělec.

Z ostudy kožešina

Novověké nacionální státy podivuhodným a v něčem neblahým způsobem oživily kmenové povědomí a úžasně tak ztížily vznik nějakého povědomí celoevropského - Čína má v tomto směru už dva tisíce let náskok. Právě u olympijských her, kde řekněme právě Čína a Estonsko vystupují jako srovnatelné subjekty, tato absurdita vynikne nejlépe - i nejmenší a nejbědnější z čínských provincií je plochou i obyvatelstvem mnohem větší.

Každé etnikum, národ i menšina, by rádo zdůrazňovalo své pozitivní výdobytky a zamlčovalo své černé ovce, často se diskutuje o tom, zda například v novinách příslušnost rozmanitých přestupníků uvádět či ne. Vzhledem k tomu, že tajení příslušnosti nositelů slávy, úspěchů a vyznamenání nikomu ani ve snu nenapadne, vzniká tu pozoruhodná asymetrie.

Stejný fenomén se týká i institucí - pokud se na jedné katedře odhalí nějaké podezřelé machinace, stává se vzápětí "prašivou" celá univerzita. Trochu podobně, jako že příbuzným zavražděného je třeba se vyhnout.

Archaické představy o cti a hanbě, zasahujících nedělitelně celou skupinu, v podstatě nijak neztratily na síle, ač se vytratily z trestních zákoníků již před staletími a za počiny našeho prastrýce nás už nikdo nemůže vláčet k soudu.

Byť "z ostudy kabát", v 19. století ještě téměř smrtelný, už dnes hraje jen malou společenskou úlohu, představa o kolektivním ručení na nás z hloubi paleolitu mrká stále stejně jako kdykoli předtím.

Autor je biolog a filozof
Stanislav Komárek

Autoři: Stanislav Komárek