Stanislav Komárek: Aspoň kapku prospěchu

Proti době před dvaceti, patnácti, ba i deseti lety se změnil jeden důležitý moment v naší společnosti. Pozvolna přichází éra, kdy z každé mezilidské interakce musí pro nás vzcházet alespoň kapka prospěchu, ať už finančního, nebo mocenského, jinak do ní vůbec "nepůjdeme".

Teď teprve se naplňuje novověký ideál odstartovaný Hobbesem, totiž že hnací silou společnosti je jen a pouze individuální egoismus a že je tomu tak dobře. Toto přesvědčení postupně prosáklo i do biologie: pták už si nesmí zpívat "jen tak" pro radost, ale svým zpěvem po bedlivém zvážení energetických nákladů a výhod značí své teritorium, aby mu do něj nepronikali jiní samci, nepářili se s jeho samičkou a nepřekáželi v tom jediném, co se "smí" a pro co stojí za to žít - předávat své geny dál.

Že tomu tak opravdu je, v přírodě i společnosti, je třeba nejdříve uvěřit - potom už praxe přijde sama. Současně stále rostoucí převaha Asie nad Evropou je dána mimo jiné také tamní vyšší schopností kooperovat, která se z našich zeměpisných délek už téměř vytratila. Ne že by osobní egoismus v Asii nebyl, samozřejmě je a vztahy mezi lidmi jsou někdy dosti drsné, ale není na instituční rovině podporován, podobně jako třeba u nás není podporována vraždychtivost, která nepochybně k lidem také patří a dala by se kultivovat například do podoby extrémně válečnického státu s kultem smrti, jaký vytvořili staří Aztékové.

Podezíravost mořských ptáků

Na "třecím teple" neustálých bojů pak tratí celá společnost a ovzduší v ní otravuje vědomí, že každý, kdo se k nám blíží, na nás chce nějak parazitovat a nějak nás připřáhnout před svou káru. Ty pojdi dnes, a já až zítra. Jako mořští ptáci s obavou sledují chaluhu či fregatku, která je bude obtěžovat tak dlouho, až jí vyvrhnou ulovenou rybu, hledíme dnes na každého bližního převážně podezíravě.

Lidé ovšem mají kromě touhy hrabat k sobě i touhu pomáhat jiným a něco pro ně dělat; neméně silnou, nežli je ta první jmenovaná. Co s ní ale v éře, kdy by měla nebýt? Institucionalizovaná státní i nestátní dobročinnost je ovšem odcizená, zprostředkovaná a v řadě aspektů problematická. Postrádá mimo jiné i bezprostřední zážitek z pomoci jiným, o nemožnosti kontroly využití peněz distribučními aparáty ani nemluvě.

Možná proto ta obliba psů, kteří za suchar lížou ruku jaksi nezprostředkovaně a hned. Jeden můj přítel mi nedávno vyprávěl o prazvláštní instituci zvané CouchSurfing, kdy jednotliví účastníci této sociální sítě rozprostřené přes celý svět u sebe nechávají zdarma bydlet ostatní členy, pokud přijedou na výlet, někdy i s průvodcováním po místních pamětihodnostech a vařením lokálních pochoutek. Služeb je pochopitelně možno využívat i recipročně, ale řada členů, často bez vlastní rodiny a unavená neustálou honbou za kapkou prospěchu, se upřímně raduje z návštěv a podstrojuje jim, ba se stávají nervózními, pokud delší čas nikdo nepřijede.

Jistě z toho mají i něco nefinančního a nemocenského: cosi jako přátelství na jednu noc, obdobu dnes už zevšednělých lásek tohoto typu, možnost někomu vyprávět o svém životě bez obvyklého taktizování a zástěrkaření v obavě, že to někdo z jejich bližních v boji všech proti všem proti nim použije.

Z čeho prospěch nekape

Podobně jako má vlčí mák mnohem větší a krásnější květy, než by dostačovalo k přilákání opylovačů, i naše touhy a činy jdou či šly by rády i jinou cestou, než je holé maximalizování prospěchu. Ještě dlouho po revoluci nám nebylo obtížno podílet se na věcech, z nichž moc ani prospěch "nekapaly". Uvěříme tomu, že to byla jen romantická postrevoluční pošetilost?

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof