Stanislav Komárek: Autorita - co to vlastně je?

Podobně jako v Orwellově románu 1984 znamenalo slovo "duckspeak" ("kvákat jako kachna") o řeči nepřátel prudký odsudek a o řeči z vlastních řad pochvalu ve smyslu dobrého udržování stranické linie, je i naše pociťování autority ambivalentní. Je-li někdo "velká autorita" v určitém oboru či "má-li autoritu", je to cosi dobrého, je-li nějaký člověk či režim "autoritativní", je to naopak špatné. Zdálo by se, že jediná autorita hodná toho jména je ta dobrovolně uznaná a přijatá, nikoli autorita vnucená. Věc má ovšem řadu háčků.

Úřad, Bůh a rákoska

I náčelník lupičské bandy je nadán přirozenou autoritou, i největší třídní grázl může být uznávaným vedoucím při organizování drobných lumpačin. Ač bylo nacistické Německo nepochybně zemí autoritativní, větší část Němců přijala Hitlera za vůdce dobrovolně a sloužila mu do roztrhání těla, ba i celé země. Na druhé straně se úřady obecně - a ty si věru nevybíráme - jistě nadarmo nejmenují v angličtině "authorities".

Jakýkoli dlouhodobě stabilní stav společnosti ostatně nemůže stát na holém donucení, a musí fungovat na základě jakéhosi konsenzu mezi vládnoucími a ovládanými - ani normalizační režim u nás se neobešel bez značné podpory "zdola". Zatímco politickou reprezentaci si občan volí (ponechme stranou, jak účinný takovýto výběr je), hospodářské, vědecké a vzdělávací organizace této povahy nejsou.

Není vůbec pochyb, že vztah nadřízenosti a podřízenosti se řekněme od roku 1900 výrazně rozmyl: c. a k. mocenská pyramida, začínající císařem pánem zcela nahoře (i on měl nadřízeného, Boha Všemohoucího), končila u venkovských kantorů a tatíků s rákoskou v ruce. V tradičních společnostech vůbec bývalo v každé situaci zřejmé, kdo je "velitelem", podobně jako v armádě - v rámci konfucianismu má například starší bratr, byť i jen o rok, svrchovanost nad mladším. Situace je trochu komplikovaná tím, že lidé nejen rádi vládnou, ale mnozí z nich se i velmi rádi podřizují. Není vůbec náhodou, že ti, kdo to v hierarchicky uspořádaných strukturách dotáhli daleko, mají mnohem výraznější sadomasochistní založení než průměr populace: dnes smýkám blátem já tebe, zítra ty mne, dnes sedím v komisi já a rozhoduji o tobě, zítra naopak.

Spravedlivý počítač?

Hierarchické organizace typu armády, železnice, úřadů či škol jsou ovšem v přítomné době v krizi, vzniká dojem, že každý je autonomní, bez autority nad sebou. Dokud lze vládnout penězi, tj. nestejně je rozdělovat jedněm a druhým, může systém jakžtakž fungovat: jednotkou moci je v podstatě jedno euro. Rovněž se dnes paradoxně lépe snáší, rozhoduje-li řekněme komputer či nějaký jiný neosobní mechanismus než sebeosvícenější nadřízený: tam je možnost "subjektivity rozhodování", což vede dříve či později vždy k protestům a k tomu, že se nakonec změní ve výkonný přívěsek nějakého podobného aparátu. To, co vlastně vládne, je Heideggerův "veřejný anonym" charakterizovaný nepřeložitelným německým obratem "man sagt", "říká se, sluší se říkat".

Teror a harmonie

Nikdo nemá plastičtější představu o tom, jak by účinkovaly internetové sociální sítě, zvláštní mocenské organizace "bez hlavy" a na krátkou dobu, v případě nějaké vážné krize či války. I bez nich je mnoho otazníků: obnovila by se "tradiční" mocenská pyramida na určitou dobu? Či by se v případě finančního zhroucení či ozbrojeného konfliktu stala společnost nezvladatelnou a v této "kaši" by se objevila nová centra moci, třeba pod samopaly ozbrojených band? Či by snad společnost fungovala v nějaké "neorganizované harmonii" ve stylu včelího úlu? Obávám se, že nikdo ze smrtelníků to neví.