Nad křišťálovou koulí

Požádán, abych si zaprorokoval o výhledech naší země do roku 2011, jsem trochu na rozpacích. Historie má totiž vždycky v rukávu nějaký trumf, o němž nevíme, něco, nač svými mozky nestačíme. Není samou podstatou průšvihu to, že přichází neočekáván? Dosti podobné je to ostatně i s věcmi nadějeplnými a blahými.

Dobře si vzpomínám na sezení exilových intelektuálů ve Franken nedaleko Chebu, ale z německé strany, v říjnu 1989. Diskutovalo se o tom, co příští rok přinese. Všichni, včetně zkušených emigračních veteránů typu Pavla Tigrida, jednoznačně prohlašovali, že nic podstatného.

Nikdo si nepovšiml takových znamení, jako že na zasedání dorazila z Československa delegace Svazu spisovatelů, jedna dáma, která náhle vykřikla »Havel for president!«, byla chápána jako výstřednice, ne jako prorokyně toho, co mělo již za dva měsíce nastat.

Když jsem se po čase díval do dopisů, které jsem psal v letech 1988 až 1989, překvapilo mne, že se tam o brzkém zániku »pokrokového režimu« píše na více místech: nevědomí už ví, vědomí ještě neví a je pak 17. listopadu šokováno.

O džbánu a uchu

Je značně pravděpodobné, že něco podobného zažíváme i nyní, byť nikdo netuší, co je na konci tunelu.

Dlouhá období stabilit a růstu končívají obecně obdobími labilit a změn. Změny se ve skutečnosti latentně hromadí a najednou pak v krátké době vyhřeznou na povrch. Marxisté to nazývají přechodem kvantity v kvalitu, lidová moudrost na celou věc pamatuje úslovím o džbánu a uchu.

Český osud nelze oddělit od evropského osudu a ten od světového. Kdybych měl onu příslovečnou křišťálovou kouli, nahlédl bych do ní, zda se udrží, nebo rozpadne eurozóna.

Ne snad proto, že by právě od společné měny závisel náš život či smrt, ale podobně, jako se ve středověké Evropě každá krize jevila jako náboženská, jeví se dnes nutně jako ekonomická, respektive finanční.

Povšimněme si také, že ekonomové v dnešní společnosti zastávají roli mágů, kteří věští budoucnost a slibují buď spásu v podobě růstu, nebo zatracení v podobě recese či propadu. Středověká společnost, podobně dominovaná teology, by nad tím jen nevěřícně pokyvovala hlavou.

Budeme škemrat v Pekingu?

Pokud se eurozóna rozpadne, může to mít dalekosáhlé důsledky v podobě dezintegrace Evropy: jednotlivé národy se budou chodit třít o nohy dračího trůnu v Pekingu a škemrat o hospodářskou spolupráci, ne-li rovnou nucenou správu.

Pokud se nerozpadne, je otázka, jak zabránit tunelování společné měny - Řekové jako nájemci daní a vysocí úředníci kdysi zcela obdobným způsobem drancovali Osmanskou říši - a nevypočitatelnému samopohybu celého systému. Bez radikální proměny se Evropská unie, která se stará o tisíce nepodstatných detailů, ale o podstatné aspekty státnosti ne, brzy stane prázdnou skořápkou jako pozdní c. a k. monarchie.

Povaha doby tak v mnohém připomíná rok 1910 - je blahobytno a v podstatě zákonno, zároveň neuvěřitelně byrokratično a nikdo nemá už skoro žádný prostor k pohybu, obklopen formálními překážkami.

Jako zloděj v noci

Žádný podstatný aspekt společnosti se kvůli systému zpětných vazeb nedá změnit, roste napětí a agresivita. Reformy, které má současná vláda na mysli, jsou nepochybně žádoucí, škrty ve výdajích jsou k nim podmínkou sice nutnou, ne ale postačující - bez dalších reformních kroků by se jednalo jen o zbytečné cvičení ve skromnosti.

Věc ale nebude snadná - jak udělat důchodovou reformu ve vymírající zemi?

Jak zastavit inflaci akademické titulatury bez opory ve skutečném vzdělání?

Jak učinit všeobecně srozumitelným, že samozřejmou protiváhou každého »práva« je nějaká povinnost?

Jak zajistit kontinuitu reforem i po pravděpodobné změně vlády ve volbách za tři a půl roku?

Nepřipomíná celý fenomén střídání vlád mořský příboj, kdy nová vlna kompletně smaže to, co minulá na písek nakreslila?

Nepřinesou spory s přistěhovalci v západnější Evropě časem něco jako občanskou válku?

Toto všechno samozřejmě nejsou otázky a problémy příštího roku, ale příštích několika let a nikdo neví, jak se vyvinou a co z nich vzejde. Náhlé přelomy, jak známo, přicházejí náhle, »jako zloděj v noci«, abych parafrázoval list apoštola Petra.

Nevím o tom nic víc než kdokoli z laskavých čtenářů.

Stanislav Komárek
biolog a filozof

Jako se ve středověké Evropě jevila každá krize jako náboženská, jeví se dnes nutně jako ekonomická, respektive finanční.

Autoři: Stanislav Komárek