Pyramidální problém

Dá se jen těžko nepozorovat současné otřesy arabského světa a nevzpomenout si na rok 1989 u nás. Situace je v mnohém podobná: v celém rozsáhlém, byť nějak kulturně a historicky spjatém regionu, se náhle otřesou diktátorské režimy, staré a zkorumpované, nicméně už ne otevřeně krvelačné, vládnoucí kombinací uplácení a zastrašování.

Atmosféra ve společnosti je dusivá, bezvýchodná, bez perspektivy pro mladé, z nichž mnozí, pokud mohou, zemi raději opouštějí. Země se nevyvíjí, každá iniciativa uvázne někde na písku, nepohodlné osoby sedí ve vězení, nicméně chleba ještě je. Situace je sice prohnilá, nicméně to byla už po desetiletí a není hmatatelného důvodu, proč by zničující výbuch lidové nevole měl přijít právě teď - hladové bouře zatím na programu nejsou.

Přece se náhle, mocným zavanutím "cajtgajstu", v okamžiku, jehož se nikdo nenadál, celý region otřese a hněv lidu se šíří jako polopouštní požár. Věc má ale i několik pro Západ pikantně nepříjemných vedlejších pachutí. Například v Egyptě je hlavní opoziční silou Muslimské bratrstvo, které začíná hrát podobnou roli jako v našich zemích Charta 77.

Už slyším výkřiky vole i nevole, ale nejedná se také o sdružení, chtějící obnovit v zemi někdejší a po jeho soudu lepší stav, u nás zastupitelskou demokracii, tam islámské právo? Ještě jedna paralela je prekérní: Leonid Iljič (Mubaraka připomíná lépe než mladý a dynamický Gorbačov) nebyl oblíbencem Spojených států - ač "garantem stability" byl bezpochyby taky - a nikdo nevznesl absurdní požadavek, že se společenské změny mají dít pod jeho vedením a záštitou.

Demokracie versus islám

Sen o severoafrické pluralitní demokracii, tolik hýčkaný po řadu dní západními médii, se může nebývale zvrtnout. Už proto, že téměř šest tisíc let politické historie Egypta zná demokratickou tradici asi stejně málo jako řekněme tradici lyžování. Ne že by většina demonstrantů bažila po něčem radikálně islamistickém - naopak, chtějí se jen mít dobře, v čemž jim režim tak či onak brání. To je dnes legitimní, ba zdá se, že jediné legitimní přání všude na světě.

Je ovšem otázka, do jaké míry se situace vyhnáním tyranů a rozbitím jejich nepotických klik výrazně zlepší. Kdo někdy viděl osmdesát milionů Egypťanů, tísnících se na úzkém proužku podél Nilu a v přízračné Káhiře pokryté smogovým zvonem, klade si otázku, kde se vezme tolik nových zdrojů šancí. Zemědělské půdy už nepřibude, navíc, kdo by chtěl být dnes felláhem? Snem je klimatizovaná kancelář a v ní monitor počítače. Zemního plynu a nafty zas není tolik, aby zajistily exportérský blahobyt typu Emirátů či Kuvajtu, průmysl je etablován v Číně a přilehlé Asii a na jeho masovou migraci není dnes valná šance. Jak bez stálé masivní pomoci ze zahraničí nebo naopak masové emigrace (kam?) tuto situaci vyřešit? Egypt je jistě šťastný v tom, že jeho obyvatelstvo nevymírá a nemizí, jak se to děje nám v Evropě, ale i prudký populační růst má své stinné stránky. To, co platí ve vyostřené formě pro Egypt, platí v trochu mírnější i pro jiné severoafrické země.

Vůle lidu, nebo stabilita?

Z demokratického vývoje v muslimských zemích se Západ raduje vždy jen do chvíle, než v nějakých z tamních voleb zvítězí islamistické strany. Potom je vždy mužem jeho volby a zachráncem některý z generálů, který volební výsledky anuluje a nastolí diktaturu jako řemen. Že šlo také a právě o "vůli lidu", je najednou jaksi jedno a prioritou se stává "stabilita". Ach. Bylo by věru třeba několika křišťálových koulí, abychom vyvěstili budoucnost, zřejmě dramatickou, celého tohoto lidnatého a kulturně prastarého regionu. Rada, kterou tu uvedu, se možná čtenářům bude zdát fundamentalistická: modlit se.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof

Autoři: Stanislav Komárek