Stanislav Komárek: Pád Byzance a civilizace raněná slepotou

Při nedávném pobytu v Istanbulu, někdejší Konstantinopoli, jsem si nemohl nevzpomenout na nepříliš slavný konec Byzantské říše, nad níž kdysi slunce nezapadalo a která se cítila být reprezentantkou všeho kulturního dědictví lidstva. Obrovské opevněné město už ztratilo značnou část svého někdejšího zázemí, jeho mocné hradby se místy drolily a uvnitř nich byla dosti značná část zpustlá a opuštěná. Nedostávalo se peněz na armádu, nedostávalo se peněz prakticky na všechno: stát se zadlužoval u cizích bankovních domů, z části muslimských.

Nikomu se však nezdálo možné, že by Osmanská říše, z hlediska byzantské sebestřednosti nedávno vzniklé souručenství pohanů, mohla porazit a pohltit impérium, které vedl opravdový křesťanský císař, vlastně zástupce Boha Všemohoucího na zemi. Zatímco Osmané posouvali hranice své moci z Drinopolu stále blíž a blíž, řešili byzantští intelektuálové blízcí palaiologovskému dvoru v důmyslných debatách rozmanité teologické jemnosti. Když pak přišla hodina pravdy, stalo se to, o čem bylo nepřípustné mluvit a v zásadě i myslet, brzy skutkem. V době, kdy obléhání vrcholilo, se byzantské společenské špičky shromáždily v chrámech, kde pozdvihovaly svaté ikony a podkuřovaly jim kadidlem v naději na div až do chvíle, než první voják Mehmeda Dobyvatele rozrazil vrata.

Koho chtějí bozi zničit...

Lze se obávat, že euroamerická civilizace je dnes v podobné situaci, ač k dobývání a ztrátě významu dnes většinou dochází jinak nežli na bojištích tehdejší doby. I my se budeme jednou divit, proč a jak jsme byli ponecháni svými ochrannými duchy na holičkách, proč a jak najednou metody a principy, na něž jsme spoléhali, neúčinkují a nechávají nás v bezradnosti.

Náš objekt největší úcty, chumel světových financí, se může každou chvíli rozplynout jako sníh na slunci, nenastane-li nějaký zázrak. A toho by bylo věru zapotřebí, zůstaneme-li dále ve svém myšlení a jednání v těchže kolejích. Ty, které chtějí bozi zničit, pravidelně raní slepotou a nedostatkem prozíravosti, téměř až k onomu příslovečnému nedohlédnutí si na špičku vlastního nosu.

Z hlediska "velkých" dějin byl pád Byzance důležitější symbolicky nežli fakticky, po dobytí a vyplenění Konstantinopol žila a rostla dál. Jak by se asi poslední byzantští císařové dívali na dnešní Istanbul s panoramatem plným minaretů a řeckým patriarchou ztraceným kdesi mezi dvanácti miliony Turků, Kurdů a dalších obyvatel, na město, které v zásadě bují a vzkvétá, ale jaksi jinak, nebyzantsky. Něco podobného si zřejmě nepředstavovali ani ve svých nejčernějších snech.

Vždy, kdy si myslíme, že všechno držíme pevně v rukách a na naší straně je historická pravda, je dobře se zamyslet, zda je tomu ještě tak a zda svým chováním už vlastně nekopeme svému kulturnímu okruhu hrob. V Evropě se tomu děje trochu jinými cestami než ve Spojených státech, ale kombinaci bezradnosti se zahleděním do sebe lze pozorovat na obou březích Atlantiku.

Kdy dojde na nás?

Nedomnívám se, že z dějin lze čerpat nějaké opravdu účinné poučení pro přítomnou dobu, alespoň mi není známo, že by se tak kdy vůbec stalo. Přesto mi nedá poté, co jsem opět viděl chrám Hagia Sofia přeměněný v muzeum, abych aspoň jedním sloupkem nepřipomněl mocnou a významnou říši, která se vlastním přičiněním vykotlala a poté zhroutila, už jenom pod relativně nevelkým nátlakem. Sovětský svaz se před jednadvaceti lety zhroutil zcela bez tlaku zvenčí, arabské země se dnes před očima mění jedna po druhé. Kdy dojde vlastně na nás a dá se tomu nějak aktivně čelit? Při prohlížení byzantských hradebních zdí jsem na to odpověď nenašel.

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof

Autoři: Stanislav Komárek