Masochismus všedního dne

Velmi bychom se mýlili, pokud bychom se domnívali, že lidem přináší radost pouze vyvyšovat se nad jiné, dominovat nad nimi a ponižovat je, jak by se v kultu konkurenčního boje přítomné doby zdálo. Podobně jako lidem dělá radost peníze hromadit i utrácet, dárky dostávat i rozdávat, drby poslouchat i aktivně šířit, činí jim kupodivu, často i nevědomě, potěšení být kárán, tupen, ponižován a trestán.

Je ostatně už dlouho známo, že silněji sadomasochisticky založení jedinci to dotáhnou dále v hierarchicky uspořádaných strukturách typu armády, úřadu či univerzity: dnes vláčím blátem já tebe, zítra převezmeš velení ty a plazit se budu já, dnes sedím v komisi a prověřuji já tebe, zítra se naše role může obrátit.

Tento fakt umožňuje i neobyčejnou soudržnost takovýchto institucí - podle římského práva vzniká závazek jednoho vůči druhému mimo jiné i lézí, krvavým zraněním, a dokud nedojde k narovnání, jsou dotyční jedinci k sobě vázáni, byť nechtěně. Zcela podobně jsme svázáni i s našimi spoluúředníky, s nimiž jsme si za dlouhá léta navzájem způsobili tisíce mikrotraumat, byť nekrvavých.

Blaho ze spílání

Zdálo by se, že lidé rádi poslouchají o svých osobách pouze chválu, a jistě to je v globále pravda: je tu ale i potřeba opačného protiproudu, občas si nechat vyspílat. V tom bylo kouzlo mnoha veřejných šoumenů od středověkých kazatelů po Kurta Cobaina či rakouské dramatiky typu Thomase Bernarda či Petera Handkeho. Styďte se, vy hříšníci, smilníci, sodomité, lichváři, rouhači, zbabělci, pitomci, sráči, reakcionáři, impotenti, kryptofašouni! Fuj!!! Tak, a teď jste to od plic slyšeli a vypadněte! Publikum přímo piští blahem.

Zdá se dokonce, že "sadistické" a "masochistické" fáze se ve vývoji civilizací mohou střídat: ta euroamerická zažila tu první v éře industriální a koloniální expanze, ta druhá nastoupila v náznacích už po obou světových válkách a se vší razancí po přelomovém roce 1968.

Zatímco dříve jsme byli zdrojem všeho pokroku, poznání a mravnosti a domnívali jsme se mít z tohoto titulu právo celý svět řídit a komandovat, jsme teď naopak zdrojem všeho zla, útlaku a pochybení, a měli bychom raději nebýt.

Sebepoznání je trudné a děje se ve vlnách a nikoli "panoramaticky", poznání jiných ostatně taky: batole se nám střídavě jeví jako malý růžový andílek a potenciální budoucí spasitel a jako řvoucí a páchnoucí fakan, jehož bychom nejraději přizabili.

Obecně vzato roste poptávka po masochistických zážitcích v dobách, které jsou málo násilné a u těch, kdo si běžně užívají dominance do sytosti: když jsem před lety v Rakousku poprvé slyšel o SM salonech, navštěvovaných špičkovými manažery a vysokými činovníky, kteří se za tučný poplatek nechávali sešvihat jezdeckým bičíkem a podupat jehlovými podpatky, nevěřil jsem vlastním uším - v zemi, z níž jsem pocházel, bylo pro každého traumat dost a zcela zdarma.

Středověk není tak daleko

Teď už je zcela analogická situace i u nás. Představa, že sadomasochistické fenomény jsou vázány výhradně nebo převážně na sexuální oblast, je zcela novodobá a nevýstižná - ve starém Římě se realizovaly zcela separátně v taženích legií a "hrách" v cirku, to, co nám zůstalo zobrazeno z římské sexuality, je spíše krotké a něžné.

I v naší společnosti prosakuje masochismus všemi jejími sférami, ba mám dojem, že ve stále více přitvrzující podobě. Ostatně i středověcí flagelanti si opatřovali bičíky a švihali se individuálně i vzájemně k větší slávě Všemohoucího a k trestání vlastních hříšných těl. Středověk ostatně není vůbec tak daleko, jak se obecně soudí.