Stanislav Komárek: Hlouběji do bažiny

Vnitropolitické události posledních dnů jsou studenou sprchou pro ty, kdo očekávali po minulých volbách nějakou radikální změnu v lokální politice, která by byla schopná prosadit dlouhodobé, ba transgenerační reformy, po nichž situace více než volá.

Jinde to není lepší

Každý má vždy dojem, že sedí v samém centru žumpy a asistuje největšímu z možných debaklů, ale rozhlédneme-li se po Evropě, vidíme, že mnohde není situace až tak radikálně jiná, ba že máme co činit jen s lokální variantou obecného průšvihu. Vlivem důmyslného systému zpětných vazeb se jakákoli trochu radikálnější reforma stává nemožnou a společnost se v zásadě točí v kruhu ne nepodobném pozdním fázím vývoje Sovětského svazu.

To je věru neveselé zjištění, zejména pro ty, kdo nějak obě doby s jejich rozdíly i paralelami pamatují. Po revoluci na přelomu osmdesátých a devadesátých let se zdálo, že některé "komunistické manýry", vyskytující se v politice, vyzní s postupným odchodem generace, která za tohoto režimu vyrůstala.

Rozhlédneme-li se po řadě mladých politiků, touto dobou v zásadě nepoznamenaných, vidíme, že situace je spíše ještě horší: máme co činit s lidmi schopnými, ba všeho schopnými, nemajícími vnitřní brzdy, které byly ještě počátkem devadesátých let u většiny populace obvyklé. Ne, že by v zemi nebyla celá řada lidí schopných i slušných, ale do politiky takto konfigurované by nikdy nešli. Není pak divu, že státu hrozí srůstání s bezpečnostními agenturami a pocit bezpečí se zvolna mění v pocit bezpečnosti.

Není naprosto nic platné na aktuální politiky nadávat a volat po jejich výměně - ti, kteří přijdou po nich, budou nejspíš představovat jen další krok v propadu do bažiny, za jejímž břehem už stojíme.

Že se právě tento typ lidí uhnízdí v systému, kde lhaní, klam, dezinformace, odposlechy, sprostoty a naprostý nedostatek zábran a předsudků patří k běžnému pracovnímu instrumentáriu, je asi tak překvapivé, jako že se v připravené budce usídlí špačci.

Doba je jistě povzbudivá a zajímavá v tom, že například zmizela politická vražda jako prostředek mocenského boje - tak tomu zdaleka vždycky nebývalo. Namísto toho stačí někoho "odstřelit" jinak, nekrvavě, ale stejně účinně.

Násobené svinstvo

Zajímavý je i vliv médií v celé kauze. Na jedné straně nepochybně hrají svou úlohu "hlídacího psa" otevřené společnosti, na druhé hrozivě zesilují každý sebemenší střet a kolizi související s mocí tak, že se celý systém dostává do nezvladatelné turbulence.

Politika byla a je "svinstvo" sama o sobě, či lépe řečeno má mnohé povážlivé a riskantní momenty, související se zacházením s mocí, penězi a přízní davů. Vylepší-li se ovšem o bleskový oběh informací i dezinformací na síti, odposlechy a skryté kamery v ložnicích i jinde, čmuchání v e-mailech, telefonátech a SMS zprávách tak, jak agresivita ve frustrované společnosti roste, vzniká třaskavá směs dosud neznámého typu. Neustálé očekávání růstu osobních příjmů, moci a popularity každého z nás, které jsme si za ta dvě desetiletí stačili osvojit, je spolehlivým receptem na růst "blbé nálady" vždycky mimo období exponenciálního růstu. Občan je frustrován i tím, že jeho možnost reálně ovlivnit dění v zemi pomocí voleb se pomalu limitně blíží nule.

Vyvolá tento stav celoevropsky pád do lhostejnosti a znechuceného fatalismu, futrovaného nějakým internetovým pseudonáboženským opiátem, nebo vyvolá naopak lokální "svépomoc" a nějakou novou formu občanských válek v malém? Ony, naštěstí v nekrvavé podobě, vlastně už běží, trochu jako potvrzení Hobbesovy teze o "bellum omnium contra omnes".

Stanislav Komárek
Autor je biolog a filozof

Autoři: Stanislav Komárek